nikomu svůj názor nevnucuju, ale pro mě osobně všechny autobiografické filmy vycházejí hodně mínusově a dívám se na ně skoro vůbec

vždycky totiž v nich na prvním místě prosákne náhled autora na tu kterou osobnost, resp. dobu a situace, jaké ta která osoba prožívala. jde o autorskou interpretaci. někde více, někde méně přiznanou (a chtěnou), ale nakonec tam to zkreslení vždycky přítomno je. mně osobně nejvíc dají dobové dokumenty a rozhovory s autentickými účastníky sledovaných dějů, ze kterých si svůj vlastní úsudek a dojem vytvořím já sám.
o queenech už pár moc pěkných dokumentů vyšlo, stejně jako je k mání možnost shlédnout jejich (alespoň) nejznámější koncerty, z kterých si vytvořím svůj vlastní náhled na věc. představa, že bych se celý film nutil snažit představit si, že herec, který hraje freddieho není někdo úplně jiný než on sám, mě jímá hrůzou. protože specielně v případě mercuryho je jeho živelná mimika tak jedinečná, nasazení tak intenzivní, projev tak výrazný a barvitý, že ho věrně nezahraje absolutně nikdo. a v tomto případě je toto pro mě natolik silnou překážkou, že bych se na film podíval jen z velmi odlehčeného nadhledu, pro pobavení (pokud bych o to stál), ale rozhodně bych v tom nehledal autenticitu. chuť ale takový film shlédnout bych musel najít až podle velmi nadšených recenzí - rozhodně bych na něj do kina nešel sám o sobě jen tak, podle toho, že bych si o tom přečetl na nějakém plakátu.
a když už jsme na floydovském fóru, tak z obdobného pohledu (byť ve srovnání s předchozím názorem na autobiografické filmy vlastně naopak...) vnímám všechny revivaly pink floyd - vždy jde o osobní interpretaci originálu (pink floyd), která je pro mě tím zajímavější, čím méně se snaží tupě kopírovat originál, ale přináší do interpretace (i prezentace) kus něčeho svého, jedinečného.
there´s no dark side of the moon, really. matter of fact it´s all pink.