Ano, přátelé, je to tak!
Žijí mezi námi!!! Jsou tady!
Nevíme kolik jich je,
nevíme kdo to je,
nevíme kde všude jsou,
nevíme kde se objeví a kdy,
nevíme zda jsou blízko nebo daleko,
nejsou rozeznatelní,
protože jen zřídka kdy vyjeví svou identitu. Někdy se ani nepřiznají.
Mnoho lidí ani neví, že existují!
A když je pak jednou potkají a ten dotyčný řekne: "Jsem to já. Já k nim také patřím", tak člověk nevěřícně kroutí hlavou a ptá se sám sebe: Jak je to možné? I jeho dostali? Oni existují?!?
Při setkání s nimi, po odhalení jejich identity, nám proběhne mráz po zádech a zůstáváme v úžasu a v pocitu úzkosti z něčeho neznámého stát a nevěříme vlastním očím!
Jsou tady!
A snad ve větším počtu než bychom si mysleli!
Nosí v sobě znak vyvolení nebo zatracení?
Je v tom nějaký rozdíl?
Procházejí kolem nás nepoznáni, a člověk ani neví, že je zná!
Možná mezi ně patří i někdo z vašich nejbližších přátel!
Možná jste vůbec netušili, že i on k nim patří!
Nevymřeli ani po roku 2000!
A ani nikdo z nás si nemůže být jist, že jednou nebude jedním z nich...
Ale musíme se podívat pravdě rovnou do očí

, a jednoduše s tím žít dál... že někdo...
... někdo s kým se třeba potkáváte z tváře do tváře každý den, někdo .... já osobně – když to tak spočítám, jsem rozpoznal až 4(slovem: čtyři) fanouškovské duše, které... které!!!...
považují...
The Final Cut... za nejlepší album Pink Floyd!
Ano, mohli bychom teď na ně ukázat prstem:
You!! Yes, you!! In the spotlight! Get them up against the Wall!
Ale to by asi nebylo tak správné...
Co tak například namísto toho, abychom od nich odvraceli tvář (On the Turning Away) a utíkali před nimi (Run like Hell) jim dali trochu prostoru, aby uvedli své důvody, argumenty, svůj pohled na pravdu a odpověděli na otázku:
Proč je The Final Cut nejlepší?
Snad je pak lépe pochopíme.
A neusmívejte se!
Nikdo z nás si nemůže být po celý zbytek svého života jist...
že ...
jednou...
nedostanou...
i jeho...
, a že jednou ...
nebude ...
jedním z nich...
________________________
Můj pohled na The Final Cut:
- Byla doba, kdy jsem FC považoval za jeden z alb Pink Floyd. Ale až postupem času se mi začal jevit "otravným".
- Nenacházím v tom albu "žádnou perlu" – něco, co by – nevím jak to popsat... ... hudebně, melodicky, plasticky, barevně – vystoupilo při poslechu. Nepochybně jsou tam krásné obrazy: Fletcher Memorial Home (v Praze – pro mne jeden z nejúžasnějších zážitků – Roger singing, feelings and so..), Gunner´s Dream, Two Suns in the Sunset, The Post War Dream, One of the Few, The Hero´s Return... ai. – Ale pro mne se ty obrazy převtělily jenom do textu. Hudba... to je to, co mi tam chybí + nějaké ty světlejší okamžiky... Jo, občas tam slyšet nějakou tu kytaru, nějakou tu melodii, ale po celém poslechu alba, nic mi nezůstane jako ozvěna v mém srdci, nebo snad jako dočasné tetování na mé duši... hm...