Je pravda, že jsem (asi nejspíš v Inside Out) četl o tom, že Nick musel hodně trénovat, než si troufl na AMLOR turné. A nezapomeňme, že Nickova láska k autům všeho druhu není o nic menší, než láska k bubnování. Dost možná mu tento koníček (plus ještě lítání) plně nahradil jeho dosavadní profesi.
On ten vliv Nicka na fungování a vztahy uvnitř kapely byl dost možná nejzásadnější ze všech jejích členů a nebýt jeho, mohli to dost možná zabalit ještě o pár let dřív. Přece jen jeho humorný nadhled byl v mnoha ohledech asi tím nejlepším, jak zrovna ty dva kohouty na jednom smetišti, když se mezi sebou mydlili, ukočírovat a udržet je pohromadě pod značkou Pink Floyd. Moc pěkně se o tom rozepsal i v Inside Out, když popisoval, jak se měnil jeho náhled na měnící se styl myšlení a chování Rogera. Byli si sice vždy hodně blízcí, ale když šlo na lámání chleba, postavil se za sirotka Wrighta a i rebela Gilmoura. Nebýt jeho, celá postwatersovská část by neexistovala - šlo o práva na používání značky Pink Floyd a on byl tím jazýčkem na vahách, kerý rozhodl. Kdyby se neodvážil Watersovi postavit, asi bychom znali jen sólovou kariéru Gilmoura s občasným přispěním Wrighta, který by nikdy neměl moc velkou motivaci hrát, jako ji měl v době, kdy se znovu postavili na nohy už bez Waterse.
Nemůžu ani opomenout jeho neskonalé zásluhy jako kronikáře kapely - od jeho denodenních zápisků, z kterých čerpal při psaní Inside Out, přes vedení velmi bohatého soukromého archivu, udržování kontaktů se všemi lidmi, kteří kdy s Pink Floyd pracovali nebo se jen přátelili. Plus jeho bohatý fotoarchiv (rád fotil)... Nikdo tohle v Pink Floyd neřešil, jen Nick Mason. Takhle máme Inside Out. A nejspíš i celou výstavu Their Mortal Remains...
Jak přišel k nápadu na Saucertul of Secrets? Těžko říct, asi bude potřeba si počkat na nějaký jeho obsáhlejší rozhovor pro média, určitě na to přijde řeč... Já osobně sázím na jeho kamarádství s Guy Prattem, které bylo u zrodu té myšlenky. A řekl bych, že Guy pomohl s výběrem ostatních muzikantů, z nichž určitě dobře zná min. Gary Kempa... Myšlenka, hrát starý matroš počínaje Sydovými skladbami po Obscured by Clouds, se podle mě úplně nabízela - za prvé mi tak nějak přijde, že je Nickovi hodně blízký, i tou dobou, kdy se projevoval mnohem víc než jen bubeník ve studiu a na koncertech (stačí vzpomenout jeho práce na grafikách některých plakátů, obal Relics, spolutvorba podiového provedení jejich koncertů (třeba The Man/The Journey si nedovedu představit, že by mohlo bez jeho přispění vůbec vzniknout). A za druhé co jiného od Pink Floyd hrát, aby to nebylo zase to samé, co už známe pomilionté ze sólovek Gilmoura a Waterse a dalších revivalů po celém světě bez toho, aby s nimi byl jakkoli porovnáván? A navíc: celá ta druhá část tvorby Pink Floyd od DSOTM dále postrádá pro Nicka tak příslovečný humor, živelnost a radost, jakou teď může prezentovat při hraní starých pecek, které z mlaďochů skoro nikdo nezná...
Za mě je to neskutečná pecka, že se toho Nick zhostil a šel oprášit svoje zapomenuté paličky. Radost, jakou z toho mám, neumím s ničím, co jsem s Pink Floyd mohl za cca. 30 let, co je poslouchám, srovnat - výjimkou je jen jejich reunion na Live 8...
Snad Clare Torry???
