DG: On An Island
Moderátor: bery
Ideální kombinace, už si čtu. Díkesproti píše:Dokument v anglictine o OAI s titulky ve spanelstine .
http://www.youtube.com/watch?v=whUOQGlkLbY
Welcome my son, welcome to the machine
A celou dobu o tom neměli ani tušení, přišlo se na to jen náhodou....ogi píše:tenhle stroj se dokonce nasel i na nasem uzemi nevim presne kde ale pred 14 dny to bezelo na ct
ze to nekde vystrachali tak to dali dohromady ale funkcni to uz neni pac ty skleneny plotny jsou popraskany
dole pod tema talirema byla nadobka s vodou kde se namaceli prsty
proti tomuhle to ale bylo 2 x tak vetsi..... jako soustruh
Welcome my son, welcome to the machine
Z newsletteru rádia Beat:
David Gilmour: On An Island (2006)
Pravidelní páteční soutěžící tentokrát nejspíš rozšíří řady. Hrát se bude totiž o opravdový klenot. Normálně nemám důvěru k sólovým počinům těch, kteří svůj život zasvětili mateřské kapele. David Gilmour věnoval posledních pětařicet let Pink Floyd, nejprve coby kytarista a po odchodu Rogera Waterse i jako přirozený vůdce (vzpomeňte album Division Bell). Jen dvakrát se za celou tu dobu pokusil o vlastní album (1978 a 1984). Obě nestála za nic. Do třetice všeho dobrého platí v tomto pádě stoprocentně, dokonce i název desky – Na ostrově – jako kdyby symbolizoval definitivní přestřižení pupeční šňůry od mateřské kapely. Pink Floyd už není a té „nesnesitelné tíhy“ zbavený Gilmour se za pomoci významných a nečekaných přátel vypjal ke skvělým písním. Jistěže na první poslech poznáte jeho „floydovský“ rukopis, rozvláčný a lyrický tón kytary, leč písně jsou jeho vlastní a živé. Zdobí je kupříkladu hlasy Davida Crosbyho či Grahama Nashe, avantgardista Robert Wyatt a někdejší kytarista Roxy Music Phil Manzanera, tentokrát v roli spolu producenta. Gilmour si (a jistěže i nám) dal hezký dar k šedesátinám. První tři z vás, kteří se po Gilmourově tupláku dovolají do studia si jej budou moct vychutnat taky.
Psal to ten vůl Lindaur.
David Gilmour: On An Island (2006)
Pravidelní páteční soutěžící tentokrát nejspíš rozšíří řady. Hrát se bude totiž o opravdový klenot. Normálně nemám důvěru k sólovým počinům těch, kteří svůj život zasvětili mateřské kapele. David Gilmour věnoval posledních pětařicet let Pink Floyd, nejprve coby kytarista a po odchodu Rogera Waterse i jako přirozený vůdce (vzpomeňte album Division Bell). Jen dvakrát se za celou tu dobu pokusil o vlastní album (1978 a 1984). Obě nestála za nic. Do třetice všeho dobrého platí v tomto pádě stoprocentně, dokonce i název desky – Na ostrově – jako kdyby symbolizoval definitivní přestřižení pupeční šňůry od mateřské kapely. Pink Floyd už není a té „nesnesitelné tíhy“ zbavený Gilmour se za pomoci významných a nečekaných přátel vypjal ke skvělým písním. Jistěže na první poslech poznáte jeho „floydovský“ rukopis, rozvláčný a lyrický tón kytary, leč písně jsou jeho vlastní a živé. Zdobí je kupříkladu hlasy Davida Crosbyho či Grahama Nashe, avantgardista Robert Wyatt a někdejší kytarista Roxy Music Phil Manzanera, tentokrát v roli spolu producenta. Gilmour si (a jistěže i nám) dal hezký dar k šedesátinám. První tři z vás, kteří se po Gilmourově tupláku dovolají do studia si jej budou moct vychutnat taky.
Psal to ten vůl Lindaur.
<a><img></a>
až doposud jsem měl vojtěcha lindaura za soudného člověka, ale opět se mi potvrdilo, že když je někdo zažraný jen do své škatulky (lindaura pamatuju jako specialistu na hippies, který zamrzl někde na začátku sedmdesátek), nemá psát o ničem jiném, než o tom, čemu rozumí a zná. bohužel nadžánrových person s vlastním názorem jako je pan černý, kteří mají přehled o všem od vlacha po bacha, je u nás jako šafránu to se pak jeden nestačí divit, jaké nesmysly se někdy může dočíst.
ale abych nebyl jen zlý: nevím, jak ostatním, ale mě OAI přichází stále lepší a lepší - jako víno, které teprve několikaletým zráním ve sklepě získá tu pravou jiskru a šmak. šmak skoro floydovský.
ale abych nebyl jen zlý: nevím, jak ostatním, ale mě OAI přichází stále lepší a lepší - jako víno, které teprve několikaletým zráním ve sklepě získá tu pravou jiskru a šmak. šmak skoro floydovský.
there´s no dark side of the moon, really. matter of fact it´s all pink.
- proti
- piper
- Příspěvky: 1983
- Registrován: 22.12.2006 11:59:49
- Bydliště: Tady někde
- Kontaktovat uživatele:
Ja bych to videl obdobne... jen ... mam pocit, ze spis dozravame my sami. (snad jako vino...) ... a stale vic a vic dostavame šmak skoro floydovský.fernetti píše:mě OAI přichází stále lepší a lepší - jako víno, které teprve několikaletým zráním ve sklepě získá tu pravou jiskru a šmak. šmak skoro floydovský.
Tolik slz. Chladná. Miluji tě i nenávidím.
Nadřazenost i svoboda. Turistika i drancování.
Deutschland nad námi všemi! Je to štěstí nebo prokletí?
Deutschland! Jste zapomnění nebo je to požehnání?
(Rammstein, Deutschland, Radio Tapok – cover)
Nadřazenost i svoboda. Turistika i drancování.
Deutschland nad námi všemi! Je to štěstí nebo prokletí?
Deutschland! Jste zapomnění nebo je to požehnání?
(Rammstein, Deutschland, Radio Tapok – cover)
Dá se jen souhlasit, neb kolikrát se co od DG či RW něco pustí, tolikrát se objevuje a pochopit aspoň u floydů či ex -floydů co chtěli říci nejde vždy na poprvé.... něco málo od nich mám... viď fernetti a tak si to troufnu napsat. Stačí jen se vlastní chybou nesoustředit a příště t z ní jinak a ještě lépe.....proti píše:Ja bych to videl obdobne... jen ... mam pocit, ze spis dozravame my sami. (snad jako vino...) ... a stale vic a vic dostavame šmak skoro floydovský.fernetti píše:mě OAI přichází stále lepší a lepší - jako víno, které teprve několikaletým zráním ve sklepě získá tu pravou jiskru a šmak. šmak skoro floydovský.
- proti
- piper
- Příspěvky: 1983
- Registrován: 22.12.2006 11:59:49
- Bydliště: Tady někde
- Kontaktovat uživatele:
Ehm...
Bery se preklep. ta veta mela byt bez toho "asi".
Mne se taky libi asi nejvic The Blue.
Taky si ji hned pustím.
Nicméně Where We Start - taky si poslechnu...
Bery se preklep. ta veta mela byt bez toho "asi".
Mne se taky libi asi nejvic The Blue.
Taky si ji hned pustím.
Nicméně Where We Start - taky si poslechnu...
Tolik slz. Chladná. Miluji tě i nenávidím.
Nadřazenost i svoboda. Turistika i drancování.
Deutschland nad námi všemi! Je to štěstí nebo prokletí?
Deutschland! Jste zapomnění nebo je to požehnání?
(Rammstein, Deutschland, Radio Tapok – cover)
Nadřazenost i svoboda. Turistika i drancování.
Deutschland nad námi všemi! Je to štěstí nebo prokletí?
Deutschland! Jste zapomnění nebo je to požehnání?
(Rammstein, Deutschland, Radio Tapok – cover)
hehe, právě where we start mi přišla asi nejvíc ucajdaná - hlavně na koncertech byla spolu s pocketful of stones diváky asi nejvíc odzívaná (stačí si poslechnou libovolný bootleg). naživo v klamu mi bylo skoro až stydno za ty germány, co začali při těchto posledních dovu skladbách první půlky plkat jak tržišti
jak na sobě pozoruju, tak právě k where we start získávám stále pozitivnější přístup a už mě nenudí jak dřív. čímž vlastně říkám, že z vynikajícího standartu celého playlistu podle mě nepadá pod velmi slušný průměr ani jedna skladba - podle mě jsou silné a dobré všechny. svoje soukromé perly ale na albu přece jen mám: the blue, then i close my eyes, on an island.
jak na sobě pozoruju, tak právě k where we start získávám stále pozitivnější přístup a už mě nenudí jak dřív. čímž vlastně říkám, že z vynikajícího standartu celého playlistu podle mě nepadá pod velmi slušný průměr ani jedna skladba - podle mě jsou silné a dobré všechny. svoje soukromé perly ale na albu přece jen mám: the blue, then i close my eyes, on an island.
there´s no dark side of the moon, really. matter of fact it´s all pink.
- FleetingGlimpse
- piper
- Příspěvky: 489
- Registrován: 21.08.2005 21:59:10
- Bydliště: Trutnov
- Kontaktovat uživatele:
No musím se přiznat, že i když tohle album mám už nějakej čas a i RTN, tak jsem vždycky tuhle písničku přepínal, protože mi připadala moc nudná a nevýrazná. Vždycky se mi víc nejvíc líbily písničky On An Island nebo Smile. Nicméně až poslední týden, kdy jsem si po dlouhé době pustil RTN, tak se mi zalíbila a teď si jí pouštím tak 2x denně . A docela dost se mi taky zamlouvá Then I Close My Eyes, kterou jsem dříve taky moc nemusel. Zkrátka tady se podvrzuje pravidlo, že i když znáš písničky Floydů sebevíc, přeci tě vždycky něčím novým překvapí