Ano, tento koncert je výborný. Na tom turné však Floydi odehráli koncerty, které byly neméně dobré. Třeba již zmiňovaný Oakland. Někteří novináři ovšem nebyli s vystoupeními spokojeni.
Tim Lott, Sounds (koncert v Londýně) - "Zklamání. Nic mi to neříkalo. Hráli jako stroje. Žádná odezva u obecenstva. Minimum nadšení. Instrumentace plná chyb... Floydi nebyli nikdy žádní virtuosové, ale vždycky zapůsobili. Tentokrát ne..."
"Hlavním destruktivním, ničivým, výrazně beznadějným průšvihem zůstává Watersův hlas. Přirozené by bylo, kdyby všechna sóla zpíval se svým relativně silným hlasem Gilmour a Waters přispěl jen příležitostně trochu vypocenou melodií... možná ho prostě ještě nenapadlo, jak nemožný je zpěvák."
S tím hodnocením Watersova zpěvu souhlasím. Vadí mi třeba v Have a Cigar, SOYCD apod. Když zpívá v SOYCD Waters s Gilmourem dvojhlasně, zní to dost strašně.
Jinak v Montrealu jsou úžasně zahraná Pigs. Máte pravdu, co se týče Gilmourovi hry na kytaru. Někde na PF ROIO database jsem natrefil na trefný komentář - The pre-Comfortably Numb Gilmour's finest hour.
Míra píše:
Oni dělají a hrají hudbu pro radost z toho všeho. Pro radost ze hry, pro radost z hudby, ale když jim do toho začne tisícihlavej dav kafrat a volat na ně názvy svých oblíbených skladeb, vřískat do jednotlivých skladeb,... to už nebylo hraní pro radost ale spíše pro fanoušky.
A tohleto všechno v nich začalo probouzet snad až opovržení vůdči lidem v arénách (a proto taky hráli tak tvrdě) a Montreal byl toho všeho vyvrcholením (viz. Rogerů exces). Měli už toho všeho dost. Už to nebylo hraní pro radost ze hraní - a proto mají Floydi na tohle vystoupení pohled takovej, jakej mají. Místo radosti jim v nitru klíčil hněv, cítili zášť místo uspokojení.
Míro, myslím, že tohle byl hlavně Watersův problém, ne celé kapely. Myslím, že Gilmour byl znechucen hlavně z Waterse.
Závěrem ještě opíšu to, co se o koncertě píše v Schaffnerově Odyssei -
"V průběhu toho večera soustředil Roger svůj uhrančivý pohled mezi fanoušky před pódiem, kteří se dobře bavili v "kosmické záři" Floyd, na konkrétního mladíčka, který se mu nelíbil - červík, kroutící se na břiše šelmy. Waters začal celé své vystoupení zaměřovat na toho nešťastného kluka, lákal ho pořád blíž, až se ten mladík s každým novým pohledem a gestem svého idolu, který jím opovrhoval, dostal do vrcholné extáze. Roger se naklonil a plivl mu do obličeje.
Za bouřlivého aplausu se Roger vrátil zpátky, aby zahrál povinný přídavek, a zničeně oznámil: "Nemůžeme už hrát naše staré písně, tak prostě něco zahrajeme a půjdeme domů." Nikdo si nevšiml, že David Gilmour v té chvíli na pódiu nebyl. Podrážděný hvězdný kytarista nepozorovaně sklouzl do publika a nechal své spoluhráče a Snowy Whitea improvizovat pomalé, smutné blues."