Jak jsem objevil pinkfloydy

[merhaut]

Rád bych otevřel téma „jak jsem objevil pinkfloydy“. Začnu.

V roce 1967, v sedmé třídě třetí gottwaldovské zedéeš, jsem rozhodně neměl ani tucha o nějakých Pink Floyd. Starší bráši spolužáků měli v té době na svých sonetech Beatles, Bee Gees, Stouny, J´ateime, Creedence, Doors, Dozy Beaky, Hollies atakpodobně …

Tak to pokračovalo i v době, kdy jsem už na průmce začal objevovat párply, uriáše, sabaty, roxy … z juchavek sweety, slajdy, týrexy … a určitě kolem mě něco i od floydů kolem hlavy prošlo, ale nepamatuju se. Podobně to bylo v letech 70-71 se mnou a Genesis, Yes a dalšími erbovními artrockery – vybavím si, jak jsem napoprvé měl z Gabriela pocit, že vůbec nezpívá, že spíš tak nějak recituje … jo a začal jsem si kupovat Melodii.

První zlom nastal až dvaasedmdesátém, během pár měsíců jsem objevil Jethro Tull, Yes, Emersony, Genesis i PF – Meddle, Echoes. Pořád to byl ale jen takový dotykový zájem, stále u mne vedl hardrock a glamík …

Před vánoci 1972 jsem dostal i já magič - tuším, že za vynikající studijní výsledky, nebo za zvládnutý reparát, už nevím – zkrátku v tu chvíli nastal velký třesk … od té doby jsem bez elpíčka pod paží neušel ani metr, jak tak koukám do svého nahrávacího diáře, tak Dark Side jsem si nahrál v polovině srpna 1973 jako své 53. elpíčko, krátce před plnoletinami.

Ta deska je už u mě navždy spojena s létem 1973, prázdninami, mejdany, vybavím si ne jeden, ale desítky momentů, kdy a kde jsme ji hráli a co pěkného jsme při tom dělali a jak se nám to všechno všem líbilo …

Dalším kusem pinkfloyd, který si nosím doslova v sobě, je Wish You Were Here, tu jsem si ordinoval na vojně téměř každý večer celý druhý vojenský rok 76/77, pěkně nahlas, v kině, z velké dvoumetrové bedny, při červeném boposvětle. Byli to sice mofonní Pink Floyd, ale pro mne v bránách kvadrofonního svítání, jak psal Jiří Černý a já jsem si asi poprvé uvědomil sílu hudby, jak dokáže člověka povznést a nabít …

Z ticha a dálky se ozve velebný akord – snad Moogova syntezátoru – a jak se blíží, neměnný, jen sílící, jakoby se před člověkem rozestupovala země. Dlouhé minuty jej slyšíte, jediný, ale vidíte barvy jak ze sna, co vás prostoupí celého. Mellotron se přidá trubkovým tónem s něžnými melodickými pozdravy – ta země klávesového elektrického akordu se rozevírá stále – a španělská kytara v pastýřském dvojzpěvu sama se sebou už chystá odvanutí horké vidiny a příchod lidského slova:
„Vzpomeň si, když jsi byl mladý, zářil jako slunce. Zazáři, ty bláznivý démante. Teď máš v očích divný výraz, jako černé díry na obloze. Zazáři ty bláznivý démante.“ (Jiří Černý, Melodie, 1976).

[bery]

Moc pěkné. Vítáme vás na fóru.

Vždycky si rád přečtu jak se k této hudbě dostali ostřílení mazáci ve skalních dobách, tomu říkám cesta...
Já jsem se k hudbě dostal až v době přesycenosti trhu. Doma to nikdo neposlouchal sám jsem se k tomu prokousal. Myslím že nejdřív jsem slyšel The Wall a teda vůbec se mi to nelíbilo, pamatuju si že mi vadil "ten týpek co tam krákorá" (Waters).
Pak jsem jen občas slyšel Brick part 2 nijak me to neoslovovalo, ale jednou když jsem to poslouchal opravdu v klidu jsem si konečně všiml sóla na kytaru a to byl asi zlom - teda né že by se mi zalíbilo The Wall ale začal jsem se zajímat více o jejich hudbu - hlavně teda proto že jsem se začal trochu zajímat o kytaru. Pak jsem si poslechl DSOTM a....zase nic Breathe mě sice odrovnala ale pak ty divné zvuky On The Run...co to sakra je......(jaký jsem byl blázen ) a pak dlouho nic..
Až pak jednou mi kamarád pustil Pulse nahrané ze satelitu na vhs a bylo to......a od te doby jsem na tom jako dnes...
Takže jsem vlastně nováček.

[fernetti]

moc rád čtu vzpomínky starých bardů, když píšou o tom, jak se jim otvíraly uši v době temného totáče a svým způsobem jim tuhle zkušenost moc závidím. fakt. pár lidí s podobnou zkušeností znám a jejich vyprávění o tom, jak natáčeli na páskáč propašová elpíčka, jak jsi je potajmu přehrávali ukryti před temně rudým hnusem a díky tomu dostala tato muzika jiný, pro nás mladší už nepoznatelný charakter - sdělení, kterému už porozumí jen ti starší z nás, kteří si tuto dobu prožili na vlastní kůži. já si tuhle dobu prožil jako úplné ucho prostřednictvím bráchy a jeho magiče tesla b43, kde měl stočené všechna podstatná elpíčka za posledních snad 10-15 let (bylo to zkraje 80. let) a já se zatajeným dechem přes stěnu poslouchal muziku, která se nedala srovnat s ničím známým. bylo tam kouzlo nového, nepoznaného, zakázaného (tehdy byla hitem č. 1 zakázaná straka v hrsti nebo originální-heroinová verze planety hieronyma bosche od progres2) a pro nás absolutně nedosažitelného. stejně jako třeba tehdy ještě poměrně kvalitní, dnes už jen těžce brakové "bravíčko" (kdo zná, dá mi určitě za pravdu ). jsou to těžko sdělitelné dojmy a pro mnoho lidí tady, kteří byli ještě na houbách, jde dost možná o vzpomínky senilních starců, ke kterým se pomaličku začínám řadit i já (aneb krutá realita ze setkání v praze na koncertu, kde jsem patřil mezi nnejstarší fóristy... ). ale to neva, hlavní je stejně muzika!

[Harman]

No to bylo tak nějak když mě bylo 16 nebo 17, už přesně nevím, ale bylo to nějako na podzim. to mě kamoš donesl do školy nějakej cca 10gigovej disk s filmama, mimojiné tam bylo The Wall. Když sem se podíval a dodíval, zůstal jsem v tom naprosto mimo stavu ještě další tři hodiny. Na tomto díle jsem jako omezec a fascinovanej zůstal ještě několik měsíců. Poté jsem si tak nějak zase začal rozšiřovat obzory, ale už fakt nevím kde a jak sem začal natož skončil. Bylo to pro mě plný myšlenek, který mi z toho vyskakovaly podle nálady. pak jsem nějak našel NPF a tam sem si stáhl první živou zeď v mp3 a tka sem se následně dostal k bootlegaření. Nemůžu přesně říct co a jak šlo po sobě, ale bohužel bohudík mi ty myšlenkový pochody dost otevřely oči a jaksi mi to prostě změnilo život.

[the Dark Lord]

Já jsem to tu už kdysi psal, ale už nevim kde to je.
K Pink Floyd jsem se vlastně dostal tak, že jsem poznal někoho, kdo už byl jejich zarytej fanoušek. Není podstatné kdo to byl, ale ta osůbka to ví.

Věděl jsem tehdá naprostý kulový o PF a před tím jsem znal jen jednoho člověka, kdo je poslouchá, ale vzhledem k tomu, že poslouchal i metal a podobný věci, na který jsem já přímo alergickej, tak jsem si podobný obrázek udělal i o PF.

To až potom jsem si poupravil svůj názor na PF, právě díky tomu, že jsem poznal jiného fanouška. A byla vzbuzena zvědavost.

Podlehl jsem jí až později. Vše začalo, když jsem si chtěl v Liberecký Knihovně půjčit The Wall, protože tuhle skladbu (vždyť jsem říkal, že jsem věděl naprostý kulový) jsem si chtěl opravdu už dlouho poslechnout. Ale nenašel jsem to tam. Někdo byl totiž rychlejší.

Když už jsem tam ale kvůli Floydům byl, tak jsem si aspoň půjčil jiné jejich album: Dark Side of the Moon.

Tohle album tvoří zlom. A to nejen pro Pink Floydy, ale také i pro mne, protože tohle album úplně změnilo mé hudebně naladěné já. Byl jsem jen zvědavý. Chtěl jsem si to jen poslechnout (hlavně tedy The Wall). Vydal jsem se Pink Floydům na milost a nemilost a oni mne dostali.

Chtěl jsem si to jen poslechnout a vypalovačka už jela na plné obrátky.

To se stalo na podzim 2004.

Bohužel už si ale nepamatuju datum, ba ani měsíc.
Vím ale že byl pátek

Tak takhle jsem s k PF dostal já.
Někdo vzbudil moji zvědavost a . . . . jsem tu.



Mimochodem, jsem opravdu, ale opravdu rád, že tenkrát The Wall měl už někdo pujčený. Když jsem si to potom půjčil, moc mne to neoslovilo. Vlastně se mi to moc nelíbilo. Nevim nevim, jestli bych tu byl, kdybych si tenkrát hned napoprvý odnesl z knihovny The Wall.

To až o něco později jsem propadl jeho kouzlu a pár týdnů nato jsem viděl poprvé i film. A měl jsem to štěstí, že jsem ho měl možnost napoprvé vidět rovnou v kině. Neuvěřitelný zážitek.

Jedna z věcí, které mne tenkrát naprosto dostaly byla skladba Goodbye Blue Sky a její animovaný doprovod. Tam kdesi uvnitř se objevovali pocity, které zase mizely dřív, než jsem je stíhal pojmenovat, a které hrozily, že mne zevnitř rozervou, pokud je ze sebe nevykřičím do hlediště . . . .
ale nevykřičel, nechtěl jsem se nechat vyvést

Nezapomenutelný zážitek.
(lístek mam pochopitelně dodnes schovanej)



Poslouchám PF vlatně teprv dva roky a kousek.
Takže mam takovej pocit, že z vás, PF-nováčků, jsem tu já ten greenhorn nejgreenhornovatější

[Kwisatz Haderach]

Jak já jsem objevil Pink Floyd.
Cca 2 roky zpátky takhle listuju v Týdnu(nebo v nějakém jiném společenském časopisu) a vidím seznam nejprodávanějších alb. TDSOTM figurovala na předních příčkách, tak si říkám, hm, na tom asi něco bude, stáhnu si to(čti koupím ) a uvidím. Zanedlouho pak přišel film The Wall a to už jsem byl chycen. Od té doby sbírám a sháním a sbírám všechny možné materiály o PF a troufám si řící, že už mám úctyhodnou sbírku na HDD.

[eclipse]

No ja jsem se k PF dostal taky prez film The Wall, ale uz jako maly jsem si prohlizel ruzne obrazky na otcovych CD a prilozena knizecka u The Wall alba me svyma kresbama zaujala nejvice . Ale k poslechu doslo az o vice nez deset let pozdeji. Vratim se k filmu. Jednou se mi dostalo do ruky dvd s tim, ze je to zajimavy film. No tak jsem na to koukl. Ze zacatku jsem si rikal co je to za divny film, skoro se tam nemluvi... proste divne. Ale na konci filmu jsem si uvedomil, ze to byl vazne docela zajimavy psychologicky film, prostrihany prave tema kresbama s The Wall akorat v pohybu .
Asi o rok pozdeji jsem si na film pustil znovu, kdyz jsem nemel co delat (jesteze jsem to udelal). Zacal jsem si (jako zacinajici kytarista) vsimat hudby, kytarove pasaze me zaujaly nejvice. Sehnal jsem si audio The Wall a pomalu jsem si tuto desku pisnicku po pisnicce oblibil. Kdyz uz jsem mel toto cd hodne naposlouchane, vrhl jsem se na dalsi jejich tvorbu. Poslechl jsem si doporuceny Dark Side Of The Moon, Animals a Wish You Were Here a nestacil jsem se divit, ze jsem o tak dokonale hudbe drive nemel ani poneti. No co rict dal, poslouchal jsem dalsi desky, schanel koncerty, cetl o nich ruzne texty... az se ze me stal Pink Floyd maniak .

[Fredy_Brown]

Viděl jsem u známého dvoj-CD PULSE a jen tak namátkou se zeptal: hele, to má hezkej přebal, můžu si to pújčit?

[uživatel]

cesta k Pink Floyd?...strnitá...to Vám teda povím....patřím tady mezi nejmladší členy, tudiž mám před sebou ještě hezkých pár let, abych opravdu pochopila záměr jejich úplného sdělení. Nicméně mě jejich hudba natolik dostala, že těžko nacházím slova, jak to všechno popsat. Můj hudební repertoár byl rozmanitý.nastala puberta a éra punku. po té mě chytil metal:) ale to byl asi nějaký výkřik do tmy. no a pak jsem se dlouhou dobu držela na reggae, ska a old schoolovkách typu beatles(ty posloucham do dnes), a samozdřejmě Hendrix, armstrong, joplinka....a tak jsem jednou byla na motorkářském srazu choperů se strýcem, zarytým posluchačem AC DC, led zep, lynyrd skynyrd a jejich povestana alabama...az po wish you were here...nejak mě to nezajímalo, a po poslechu AC DC a led zepů, jsem hodila zbytek do stejného pytle, a dál se nezajímala. A jak to tak bývá, občas i ženy mají své dny, a nebylo mi nejlíp..depka a tak..a tehhdy mi někdo poslal na icq wish you were here...a to byl zlom...při prvních tónech mě moje tělo přestalo poslouchat, celým tělem jako by mi projel blesk! celá jsem se třásla...srdce mi tlouklo! prostě to byl okamžik, který se nedal popsat, a nedal se nijak vstřebat, jelikož než jsem si uvědomila první tón přišel za ním hned druhý a do těla mi vjel ještě silnější impuls! pak jsem prostřednictvím nej. kamráda přišl ak daůším věcem, a to i k živáku Rogera Waterse...a jakmile jsem slysela we dont need no ....tak jsem myslela ze umru a mela jsem 100 chutí dát si jednu zleva zprava, za to, že jsem si myslela že Floydy poslouchají jen staří páprdové, a že je to uječená muzika s divnými skřeky..-to byl můj názor po originální nezkrácené verzi echoes:) a pak už to šlo ráz na ráz...the wall...a samo že DSOTM-to je pro me prostě best. ale je fakt, že mám ještě co dohánět...tahle hudba mi opravdu otevřela oči...a navíc jsem díky ní poznala Beryho, což je pro mě úplně to nejvíc, co mi mohl kdy kdo dát. a mohu poděkovat hlavně Berymu, že mě v té hudbě vedl dále, ačkoli to nevěděl, ale vždy když si pustil něco od Floydů, jsem jen naslouchala s němým úžasem, a je tomu tak i dodnes. Díky Pink Floyd, a díky, tobě, Bery!

[Syd.Barrett1]

Jak jsem přišel k Pink Floyd? Když mi bylo asi 8let, tak táta přebíral staré desky. Nějaké Zeppeliny, Purply, a taky PF - myslím, že konkrétně The Wall. A jak už to při přebírání bývá, tak jednu dal do gramofonu, zapnul zesilovač a z obrovských dřevěných repráků se linula pro mě tehdy dost nelibá hudba. Ale bylo mi předpovězeno: "Počkej si pár let a uvidíš, že se ti to zalíbí"... Tehdy jsem tomu vůbec nevěřil.
Poté jsem někdy v páté třídě, na HV, přinesl na MC Atom Heart Mother. Pořádala se soutěž o nejlepší song, tak mě nenapadlo nic jiného než pustit Alan's Psychedlic Breakfast. (To bylo ale spíše z donucení.) Doma jsem ještě objevil MC More, ale tu jsem odsoudil.
O letních prázdninách roku 2003 jsem si zkusil naladit Rádio Beat a protože mě rádio jako takové neuspokojilo, opět jsem se navrátil k MC kazetám. Tehdy přišel pan otec maje v ruce pár CD (DTSOM, THE WALL) a já se vrhnul do "hltání" PF. Vlasy se prodlužovaly a já byl čím dál tím více zaryt nejen do PF ale i do LZ nebo DP... V minulé roce jsem si pořídil baskytaru, takže už hudbu beru také z jiného hlediska nicméně osud se naplnil a já zjistil, že to je ten "správný směr"...

[proti]

Zdravim uzivatele - ja jsem ve svem mladi nemel rad metal !!!

Clovek vyrusta ve svem prostredi - je nim formovan, informovan, deformovan - a jelikoz v dobe, kdy se mnou "hazela" puberta, ale nehazel se mnou metal, obratil jsem se opacnym smerem - DEPECHE MODE - Black Celebration. V té době jsem nevěděl anglicky ani slova, takže to vše pro mne byla instrumentalni zalezitost - vcetne J.M.Jarre, Vangelis a Mike Oldfield. A jednoho dne (kdy se do Polska chodilo na pozvani, a kdyz se clovek dostal do Madarska - tak to uz bylo neco), moje sestra donesla z Madarska madarsky vylisek MomentaryLoR. Pustila to, zalibilo se mi to a od te doby jsem si to LP poustel pravidelne.
Casem se mi do rukou dostala nahravana paska A: DSotM, B: WYWH - to si vzpominam, ze jsem B-stranu pasky vzdy pretocil, protoze ta hudba WYWH ne-a-ne-zacit a ne-a-ne-skoncit mi nejak nesla do noty. Na vic si moc nevzpominam - jeste na Animals si pamatuji - zarazelo mne, ze vzdy kdyz to posloucham, tak nekde na sidlisti stekaji psy - asi az pri 5 poslechu jsem zjistil, ze je to na ty pasce. The Wall: dala jmeno tomu, co jsem prozival.

A pak prislo zhaneni za vsim moznym - Ummagummu a More jsem obdrzel od meho profesora Etiky, v Polsku jsem koupil me prvni Roio na MG(!) The Embryo, a jine MG polske "originalky". Nezapomenutelnymi zazitky bylo poslouchat PF ne sam - tj. s podobne zamerenymi lidmi. Kamarad vzdy rikal: Pink Floyd - to je jen pro vyvoleni lidi (V te dobe jeste neexistoval ten serial VyVolove.)... To jsou nepopsatelne zazitky.
Prvni CD - cerstve The Division Bell, doted si vzpominam, s jak tresoucimi rukama jsem se toho pokladu dotykal.

Clovek je omezen svym vekem - tj. ten kdo je starsi, mel moznost poznat Floydy driv, jinak z jineho uhlu, snad i intenzivneji. Ten mladsi - uz toho tolik nezazije - ale zase ma vice casu venovat se zalibe zbirani Roio a ma vice casu je poslouchat. Kde jsou ty doby, kdy jsem mel jenom jedno Roio. Ted je uz nestiham pomalu ani poslouchat .
Kde jsou ty casy, kdy by mne ani ve snu nenapadlo, ze budu nekdy na kocerte PF. ...
Nezapomenutelne zazitky - poslouchat neco napoprve - More, Early Singles, Obscured, Piper (mindblowing)... nejsem takovy mistr slova, abych to dokazal barvite vyjadrit...

[uživatel]

proti napsal:***jeste na Animals si pamatuji - zarazelo mne, ze vzdy kdyz to posloucham, tak nekde na sidlisti stekaji psy - asi az pri 5 poslechu jsem zjistil, ze je to na ty pasce. ***

[eclipse]

proti napsal:***jeste na Animals si pamatuji - zarazelo mne, ze vzdy kdyz to posloucham, tak nekde na sidlisti stekaji psy - asi az pri 5 poslechu jsem zjistil, ze je to na ty pasce. ***

no u me se na toto "nachytala" moje segra... sedela ve stejne mistnosti, kdyz jsem to poslouchal a pri te bark-pasazi vykoukla z okna za ucelem zjistit, kde se tu vzala tak velka koncentrace psu

[proti]

proti napsal:***jeste na Animals si pamatuji - zarazelo mne, ze vzdy kdyz to posloucham, tak nekde na sidlisti stekaji psy - asi az pri 5 poslechu jsem zjistil, ze je to na ty pasce. ***

Stane se, kdyz je na pasce 90"BASF" tuzkou sotva viditelne napsano "pink floyd" a nic vic...

[highwayking]

Já jsem Floydům propadl teprve asi před rokem (možná už to budou dva roky, ten čas hrozně letí). Ale první kontakt byl tak před čtyřmi/pěti lety když jsem byl u kamarádky a všimnul jsem si tam cédéčka The Wall, v tu dobu jsem si zrovna hodně pujčoval od lidí cédéčka a rozšiřoval si obzory v oblasti hudby. A tak jsem si The Wall pujčil. V zásadě jediný co jsem věděl bylo, že jsou nějací Pink Floyd, ty vydali nějaký album Zeď a znam takovej ten song "Another brick in the wall". Když jsem začal to album poslouchat, hned sem to hodil na "Another brick..." a hned první co mě hrozně naštvalo bylo nějaký "podělaný" členění na několik částí a mezi tim ještě nějaký "Happiest days..." a snad vůbec jsem si celé album nepustil jenom ripnul do kompu. Později jsem si album pustil, ovšem tak nějak jsem to přeskákal jestli tam náhodou neni nějakej dobrej song - a nic sem nenašel. To byl asi muj prní bližší kontakt s Pink Floyd. No a asi tak ty dva roky na to, jsem se s bratrem zakecal o filmech a nějak jsme se dostali k The Wall - já jsem vůbec nevěděl že na to existuje nějakej film. Bratr to hrozně vychvaloval a říkal že to musim vidět. Náhodou asi dva dny na to, jsem byl pro něco s mámou v datartu a narazim na dvd the wall. Zrovna jsem měl svátek a tak jsem nakonec mámu přemluvil a dostal jsem tohle dvd k svátku. A uplně živě si vzpomínám na ten pocit co odcházím s tim dvdčkem - v tu chvíli, když jsem viděl jen ten obal tak jsem nějak otevřel oči a řekl si: "kurnik na tom něco bude" a pak přišlo shlédnutí The Wall a jak už to u tohoto filmu bývá, skončil jsem zcela uvytržení koukat s otevřenou pusou na televizi ještě několik minut po skončení. Okamžitě jsem si šel stáhnout překlady a to bylo asi rozhodující. No a od té doby se vezu - pomalu jsem začal shánět další alba, a zjišťovat informace o tom, kdo to ti Pink Floyd vlastně jsou. Mimo to jsem také zjistil že vůbec nejsou tak špatný jak jsem si to myslel po prvním poslechu The Wall...

Jinak nedávno (po koncertu Rogera) jsem mluvil hodně dlouho s nejstarším bratrem, který mi popisoval přesně ono přehrávání na magiči za bolševika a říkal právě jak díky tomu na něj koncert hodně zapůsobil. Prožil pubertu s hudbou Floydů a teď mu to hrál ten chlapík co to složil... Takže (jak říkal fernetti), taky vlastně závidím těm starším co si začátky s Pink Floyd prožili uplně jinak...