Zdroj: Bontonland http://www.bontonland.cz/hudba/rockpop/ ... entar=8673
"Skupina Pink Floyd byla umělecky nejsilnější v raných dobách, kdy jí vládl čaroděj Syd Barrett. Všechno, co natočili po jeho odchodu - včetně alba Odvrácená strana Měsíce (Dark Side Of The Moon) nebo angažované Zdi (The Wall) - těžilo z Barrettova kultu. Projekt skupiny, téměř sedmdesátiminutový záznam koncertů z roku 1994, sice profesionálně, ale už jen formálně zprostředkovává hudební magii starých "Flojdů".V postavě Syda Barretta a s pomocí jeho ducha proniklo do hudby skupiny nádherné šílenství, které otevíralo zablokované dveře mysli do končin stejně tajemných jako vesmír. Barrett, Jim Morrison a pár dalších byli převratní v tom, že ukázali, jak do univerza duše nahlížet elektrickou hudbou.Svit Barrettovy fantazie prostoupil nejen jeho písně, z nichž skupina na koncertním dvojalbu cituje Astronomy Domine, ale zasáhl spoluhráče Gilmoura, Waterse a Wrighta natolik, že mu věnovali ódu Shine On You Crazy Diamonds. Po Barrettově odchodu se princip otočil: Pink Floyd se věnovali "vnějšímu vesmíru", to jest populární hudbě - řemeslně dokonalým a v mnoha případech mistrovským odrazům a charakteristikám světa okolo nich. Deska Dark Side Of The Moon, kterou Gilmour, Wright, Mason a spol. na koncertním dvojalbu přehráli do poslední noty, je ponořena napůl v Barrettově odkazu a zčásti v popu. Tak se tato výtečná hudba, dnes už klasika moderní doby, zpřístupnila milionům posluchačů. Hutný opus Another Brick In The Wall i na koncertu sálá Watersovou bolestí a hněvem, ale právě tyto pocitové ingredience pinkfloydovskou hudbu zařadily do známého šiku rockerů, kteří již nejsou objeviteli, ale spíše glosátory. Navíc Watersův vnitřní svět, který autoritativní baskytarista vášnivě promítl do projektu The Wall nebo The Final Cut, nebyl tak bohatý a imaginativní jako Barrettův. Možná právě proto, že si Waters hudbou spíše léčil soukromé bolesti.Watersův způsob šílenství alespoň vtiskl do análů Pink Floyd silnou kapitolu plnou emocí. Následovníci Gilmour, Wright a Mason zůstali "pouze" superprofesionály. Písničky z alba The Division Bell jenom dráždí Barrettova a Watersova ducha. Mezitím ovšem dorostly nové generace posluchačů, které spolu se svými otci chtějí slyšet hudbu Pink Floyd živě, protože je magická a všeobecně zažitá. Nikdo ji nezahraje lépe než tito tři bývalí spoluhráči Barretta a Waterse. Je to až neuvěřitelné: desetitisíce lidí poslouchají vestoje skladby, které přesahují pudy stadionového davu. Která kapela tohle dokáže? Buďme však náročnější. Pink Floyd jsou dnes už jen průmysl. Jedenáctičlenný tým hudebníků, jenž má za zády přinejmenším elektrárnu a disponuje světelnou aparaturou, která by nasvítila i temnou stranu Měsíce, "pouze" interpretuje - nebo v horším případě ředí - známou hudbu. Graficky předimenzovaný obal s diodou, která má blikat jeden rok, rafinovaně maskuje skutečnost, že současní Pink Floyd jsou běžci s hasnoucí pochodní."
Kdoví kde a komu to bontonlanďáci ukradli 
